Malé pokání

Přátelé, kamarádi a všichni občasní náhodní či nenáhodní návštěvníci mého blogu...činím tímto veřejné pokání za lenost z minulého měsíce, kdy jsem nic nenapsala. Stalo se toho plno, takže asi jenom ve zkratce : měla jsem nejmilejší návštěvu na světě - Hanča Klenča, Peťa s Magdičkou a jako bonus Cihlička moje, tímto jim za návštěvu děkuju a bylo to fakt moooc fajn, no a to Sochorovic vínečko... další událost radostná nejradostnější, Evči (kolegyně z práce) se narodila malá Anička, takže ještě jednou moc gratuluju a přeji jí do života hodně štěstí. No a pak jsem taky bojovala s mým vytouženým ISP - never more - seminárku do teorky jsem ještě s vypětím všech sil zvládla (i když na jistém nejmenovaném blogu si ze mně jakýsi ICT Law teoretik utahuje) ale 5 prací á 10 - 15 stran pro pana Pekárka....ten zelený zákal mu ze srdce přeju, ještě mi jedna pořád zbývá a v pondělí je musím odevzdat hlava nehlava. A pak je ještě jeden důvod mojí nečinnosti - kdo byl na Erasmu zajisté chápe, co to je vánoční večírek, teda spíš večírky. Dny se pak nejmenují pondělí, úterý a tak, ale den s večírkem, den po večírku, dva dny po večírku tzn. den večírku... a tak pořád dokola. Snahou zůstává jen přežít a nemít žlutý oči jako Hanička :-D. Náběh na alkoholismus potká každýho.
Ale teď si dávám pauzu, ráno jsem přijela domů, čekal mně krásně naklizenej voňavej byt a hi - tech computer point, který Jiřík v mé nepřítomnosti vytvořil. Takže teď koukám na to, co jsem vyplodila na 20" LCD a píšu na bezdrátové klávesce a jezdím s bezdrátovou myškou. No a vlastně budou Vánoce, pomaličku se ladím na jejich atmosféru a hrozně moc si užívám pocit být doma. A opět slibuju, že budu psát častěji :-).

Můj nejlepší kamarád

Ne že by mi tady nebylo s lidičkama dobře, večery s vínkem a filmem půjčeným z mediotéky, případně návraty z party v 5 ráno za doprovodu Petera, mého souseda, který už v tu dobu není schopen mluvit německy a takže mluví svojí mateřštinou, která vzdáleně připomíná angličtinu, pětiminutové odemykání zámku a padnutí do postele pomalu v botách (ano mami, někdy se zapomenu odmalovat) ... to všechno je hrozně fajn.
Ale přesto si bytí tady nedovedu představit bez kamaráda, který na mně čeká až příjdu domů a skoro vždycky má na mě náladu ... bez internetu. Zdánlivě samozřejmá věc, ale tady tak potřebná. Já mám tu ohromnou výhodu, že bydlím v domečku techniků, kteří pořídili wi-fi, takže jsem měla přístup na net hned druhý den po příjezdu. Holky na tom byly o poznání hůř.
Pokud má někdo zájem o oficiální internet, musí si zažádat a čekat a čekat dokud se jednoho dne ve schránce neobjeví dopis, že může zaplatit 60 Euro a vypůjčit si modem. S krabicí a rozzářeným úsměvem pak odchází od Hausmeistera s nadějí, že po měsíci snad uvidí svoje kamarády na icq a koukne se, co se vlastně doma děje. Dojde do pokoje a ejhle, první problém, steckdose je jiná než konec kabelu! No což, další den Hausmeister modem vymění. Nastává druhý problém - kabel nedosáhne na stůl na počítač - počítač může být koneckonů i na zemi, že. Uff vše zapojeno, klikneme na Mozillu a? Nic. Stránku nelze zobrazit. Technická podpora po 3 dnech naléhání internet zprovozní. Icq nejede.
Pobyt na Erasmu v Kostnici naučí člověka trpělivosti, jak si opakovala Deniska celý měsíc, když každý den kontrolovala schránku. Snažila se si vsugerovat, že ji existence bez netu šlechtí ...
Naopak já asi 5x denně provádím svůj rituál. Prve zkonrtoluju zprávy (ze tří nezávislých :-) zdrojů - aktuálně, seznam a idnes), poté zkontroluji bulvár (super a bleskově) a potom se podívám, jestli nezměnili jídelníček v menze (minule nás nalákali na brkaši a byly hranolky). Zhruba jednou denně kontroluju blogy svých kamarádů(včetně svýho, ani nevím proč, když nic nepíšu :-)).
Člověk tak najde plno zajímavých článků. Například dnes jsem se dočetla, že Heleně na koncertě v Lucerně vykouklo ňadérko, že zítra budou v menze Käsespätzle a že Kateřina Jacques nenapadla sousedku. Ale na celé čáře u mně vyhrál článek "Lysohlávky jsou na ústupu, módní je olíznout žábu". Vřele doporučuji přečíst až do konce. Kdybyste věděli o článku, který je lepší jak žáby tak sem s ním. A když už jsme u těch žab tak posílám moc moc pozdravů žábě na prameni a slibuju, že budu psát častěji ;-)

O našich Číňanech

V našem domečku je nás celej svět národností. Objevila jsem i novýho obyvatele Christiana, který je z Brazílie a studuje tu kvůli své slečně, která je Švýcarka. Pěkné, že? Až na to, že Christian neumí anglicky vůbec a německy se jeho dovednosti omezují na Hallo, wie geht's. To co mu odpovídám už nerozumí. Jak tu funguje je mi záhadou.
Ale chtěla bych Vám pověďet především o svých 2 spolubydlících z Čínské lidové republiky. Mám je moc ráda, pořád se usmívají a i po měsíci mě neustále překvapují. A to mě na nich baví. Jednomu říkáme Chris, samozřejmě to není jeho jméno, a poznáte ho podle úsměvu od ucha k uchu a pyžama na sobě. Když Chris nejde do školy je celý den v pyžamu (bavlněný komplet s proužkama) a hraje na počítači. Druhému říkáme Oliver a stejně jako Chris mi poboural vžitou představu, že Číňani jsou malí. Oliver bydlí hned naproti mně a proto vím, že má v pokoji hrozněj nepořádek. Dveře občas zapomene zavřít a tak jsem se třeba dozvěďěla, že friťák nepatří do kuchyně, ale postavit doprostřed pokoje. Ale jejich pravá síla tkví v tandemu, když jsou spolu jsou naprosto neodolatelní. Zvlášť dnes mně dojali dvakrát. Prve v poledne při vaření oběda. Celá situace vypadala přibližně následovně:
1) O.+Ch. vkládají do vyhřáté trouby kuřecí stehno na talíři
2) talíř praská asi na 5 částí
3)O. hledí vyděšeně do trouby a zoufale volá Ch.
4) O.+Ch. hledí do trouby a přemýšlejí
5) O.+Ch. překládají kuře na nerozbitý talíř a opět ho vkládají do vyhřáté trouby
6) O.+Ch. společně neuvěřitelně srkají a mlaskají při jezení kuřete
Asi jsem zlá že jsem jim nic neřekla, ale mně tak zajímalo jak to dopadne....
Podruhé jsem je potkala večer, když jsem šla na tělák. Oba zrovna vycházeli z posilovny, bílý ručníky kolem krku, potítka na rukách a křenili se oba jako kdyby měli křeč. Asi mně rádi viděli :-). Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby Chris neměl na sobě pyžamový kalhoty....

O škole

Nevím, jestli výraz škola je nejpříhodnější, ale nechtělo se mi hned do nadpisu psát něco jako kolos nebo monstrum, abych vás hned na úvod neodradila. To nic nemění na tom, že tak obrovskou změť budov jsem snad v životě neviděla. Všechny fakulty jsou pohromadě, takže spletí chodeb, výtahů a schodů si můžete projít z budovy A až do budovy Z přes celou abecedu. Při hledání nějaké místnosti se opravdu nevyplácí spolíhat na orientační smysl, protože třeba začátek čísla místnosti se sice shoduje s patrem, ale ty se nepočítají od přízemí ale od nějakých sklepů nebo co, takže v jedné budově je přízemí jako čtvrté patro a v druhé třeba jako první. Na to, že mám opravdu pokorně chodit podle šipek jsem přišla hned první den, kdy jsem asi 20 minut bloudila a skončila asi na přírodovědě, protože zpoza rohu na mě vybafnul vycpanej vlk, bobr a nějakej sysel nebo co. Za dalším rohem měli kámoše sobí hlavu a káně.
Celou jednu bodovu zabírá menza. Měla by to být snad 3. nejlepší menza v Německu nebo co, všude visí diplomy, ale musím uznat, že s tou naší na Veveří se to opravdu srovnat nedá. 1.není tam smrad a dusno, 2. při papání koukáte na Bodensee 3. můžete si vybrat přílohu na jakou máte zrovna chuť (viděla jsem už na talíři takový kupy hranolek, že nechápu, jak to ti kluci mohli do sebe nacpat). Bohužel ty přílohy svádí k tomu se pořádně na oběd naprat (když už to mám v ceně), takže do menzy nechodíme každej den. Radši. Pak bych nemohla splnit Jiříkovu žádost ať nepřiberu nebo přiberu jen trošičku.
Celkově se mi škola zdá pohodová, pořád vysedáváme na kafíčku za 60 centů, který když je hezky pijeme na terase a nikdo nic nehrotí. Pravda že semestr zatím nezačal, tak se necháme překvapit co se od pondělí změní....

Orientierungsprogramm

Od čtvrtka 4.10. chodíme konečně do školy. Ta sice fakticky začíná až 22.10., ale nás erasmáky nahnali ještě na orientační program, abysme vůbec věděli co a jak. Takže jsme pěkně ve čtvrtek v 9 ráno naklusali do budovy R (samozřejmě jsme den předem byly obhlídnout kde to vůbec je) a tam po žoviálním (jak jinak) úvodu na nás vychrlil pan Rotenhäusler perfektní hochdeutsch ze si teda napíšeme test, že to bude trvat jenom hodinku a bude to lehký... no jo ale takto po ránu.... nakonec jsme to nějak sesmolili, někdo líp, jinej hůř a za odměnu jsme dostali preclík s máslem (mňam) a nějaký pití. No za odměnu... hned poté z nás vytáhli 30 E za ten kurs, 7 E za kartu do menzy a 36 E za šalinkartu. V této chvíli jsem přestala přepočítávat. Odpoledne bylo ve znamení formalit, tzn. asi 4 hodinovýho čekání na přihlášení se k pobytu, který pak trvalo asi minutu, pak jsme pro změnu čekali na výsledky toho testu no a aby toho nebylo málo tak další den jsme čekali na imatrikulaci. Spíš než orientační kurs to byl kurs čekání, který teď zvládáme s ledovým klidem. V rámci tohoto programu jsme absolvovali i prohlídku po městě zakončenou kávičkou v Koncilu a taky výlet do Meersburgu na druhé straně jezera (foto).
V pátek večer jsme měli první internationalparty. Jak bývá zvykem, měli jsme donést národní jídlo. Z rovnice cena - výkon - složitost nám vyšly bramboráky. Jenže jsme to jaksi časově neodhadly a místo v 8 jsme je na večírek donesly v 10. To, že Deniska měla ten den narozeniny a stáhly jsme při vaření 2 lahve vína s tím nemělo nic společnýho ;-). Ale k večírku. Poměr osob ženskýho pohlaví ke klukům byl zhruba jako v Rusku po druhé světové (takže asi 10:2) a ještě z těch borců co tam byli tak byli zhruba tak 2 na který se dalo jakž takž koukat. Skončilo to dámským tancem a pak pozorováním jedné oběti. Naší obětí je panáček z neznámé země, kterej nosí zásadně bílý rifle (krátký), na hlavě má květák zrzavejch vlasů (šimonův květák hadr) a když se o někom řekně, že má malinové rtíky tak to je přesně on. Vyhlídly jsme si ho s Haničkou poté, kdy nás při těch neuvěřitelných čekáních asi 2x předběhl a tvářil se jako nic. Je tak neuvěřitelně slizkej, že na něj musíme pořád koukat. Jo a má svetr s jelenem a kožíškem. Myslím, že máme na semestr o zábavu postaráno....

Bejček není nejhorší

Jen mě napadla taková poznámka na dobrou noc....na zdejší nástěnce občanskýho práva visí výsledky zkoušky (ne že koukneš na IS jak u nás, ale jdeš se najít na nástěnku) ...... tolikrát nicht bestanden za sebou jsem ještě neviděla, asi paní prof. Kerstin Tillmanns trošku nezvládla klávesovou zkratku ctrl+V......nebo že by byla někde na světě horší úmrtnost jak na obchodu???

Dny druhé

Další den už byla ve znamení o poznání většího klidu mého netvstva, sice se mi ještě trošku vlhčily očka, ale už podstatně míň. Ráno jsem dokončila zevrubný úklid a vydala se teprve pořádně prozkoumávat domek kde bydlím. Všechno to nezvykle smrdělo a úplně mě dorazil chuchvalec vlasů o průmětu tak 8 cm v rohu sprchové vaničky. Celkem dost humus. Tak jsem se mile ráda vrátila do svýho pokoje. A protože se nám nechtělo vařit, tak jsme jely do města a tam si daly za 3,50 EUR oooobrovskej Döner. Kalorií asi na tejden, ale pláčem a pocuchanýma nervama se určitě spalují nějaký navíc . Ale byl fakt výbornej. Po návratu jsem konečně potkala nějaký obyvatele, nejdřív Italku Annu, co je blondýna a úplně nezapadá do mé představy Italky (ale když křičí tak úplně přesně) a pak jsem ještě potkala v kuchyni Petera. Peter je Američan ze Severní Karolíny (umí to fakt pěkně vyslovit, pro představu jako kdybyste si do pusy nacpali celej balíček Hubba Bubba a řekli North Carolina) a fakt jsem se musela smát když z lednice vytáhl kečup Heinz, Coca Colu a mražený hamburgery.

V kuchyni je to celkově dost zajímavý. Lednička je rozdělená na 12 malých plechových skříněk a ta každá náleží k jednomu pokoji. Takže každej má vlastně pro sebe takovou malou rouru na hloubku ledničky a vysokou asi...., no mlíko se tam postavit nedá. A tu skříňku si každej zamyká aby mu nikdo nemohl ujídat z jeho zásob. Horší je, když vašemu ledničkovýmu sousedu něco vyteče a vy máte zrovna box pod ním....lednička chladí hodně moc, je to spíš mražák, takže když je tam něco vylitýho tak to moc pěkně přimrzne. Pak jsou v kuchnini ještě skříňky na neledničkový potraviny, ale tu svoji jsem ještě neobjevila, buď tam má někdo věci a nebo je ve vrchní řadě na kterou neodsáhnu.

Co se týče dalších lidí v domě tak to je Rumunka Monika, která je ještě o hlavu menší než já, neumí ani slovo německy a anglicky taky nijak nevládne, tak je trošku odsrčená, pak Maďarka Sylvia, která pořádá Kochparty, vždycky vaří tak pro 20 lidí a přitom sama má tak 35 kg a když se směje tak máte strach že se dusí, pak je ti Češka Lucka co studuje chemii ale s tou se moc nepotkávám, protože je hodně u svýho přítele, který je tu taky. To je z holek všechno, o Anně už víte. Z kluků je tu Peter, o kterým jsem už mluvila, pak Albánec Aldi, který tu bydlí už 3 roky a vypadá opravdu jako Albánec ale je už takovej šmrnclej do evropska a je tzv. Haussprecher takže nás tu všechny šéfuje, třeba v kuchyni má zabranou celou skříňku na nádobí a tam všechno podepsaný. Ale provozuje ti wifi takže jsme mu všichni hrozně vděční za přístup na net, protože kdybysme měli čekat na ten oficiální tak toto asi ani do Vánoc nenapíšu. No a pak jsou tu 2 Číňani, jejichž jména jsem opravdu nepostřehla, ale jsou oba moc milí, pořád si vaří (ne kočky ale kuře na woku a nebo v papiňáku) a když dojí nudle tak tu vodu hrozně nahlas srkají. Pořád to nedává počet 12 takže se tu asi ještě někdo čase objeví.

O škole, orientačním kurzu a erasmákách vám napíšu zase zítra. Díky za komentáře, neuvěřitelný že si ty moje výplody fakt někdo čte

Dny (mínus) první

Tak se to stalo....jsem tu. V daleké Kostnici, kde nám kdysi toho našeho Honzu upálili. Celá tato moje anabáze začala v březnu, kdy jsem horko těžko vypotila motivační dopis a vymyslela pár řádků do životopisu, absolvovala celkem nepříjemnej pohovor u Frau Šrámek no a na nástěnce našla svoje jméno pod nadpisem Universität Konstanz. Celkem potěšující okolností bylo, že před a za mým jménem byly uvedený i moje kamarádky Deniska s Haničkou a to mi moje smíšený pocity trošku převážilo na stranu těšení se.

Od konce března, kdy jsem se dozvědela, že jedu až do srpna jsem žila v jakýmsi vakuu s vědomím, že sice jedu, ale s pocitem, že je ještě tooolik času.... nervičky mi začaly pracovat na začátku září, kdy jsme i s holkama začaly řešit, co všechno s sebou a jak se vlastně na místo dopravíme. O posledních dnech doma a mých nervových pochodech s tím spojených bych raději pomlčela . Ale zase musím přiznat, že jsem to čekala ještě horší.

Ani nevím pořádne jak, ale najednou jsem seděla na předním sedadle kompletně zaskládanýho Denisčina auta a frčela směrem Konstanz. Po cestě jsme si omylem zajely do Regensburgu, bloudily kolem Norimberku, spaly na parkovišti před Aldi (já přes řadící páku - výborný), motaly se pro změnu u Stuttgartu no a pak konečně najely na správnou dálnici A8 a už byly skoro tam.

Na místě na nás na zastávce čekala už Hanička, kterou zrovna obluzoval černoch černej až fialovej, a hned jsme šly řešit ubytování u Hausmeistera. Panáček mi tykal, dal mi klíčky, řekl Haus U, Zimmer 450 a bylo to.

Po infu od Haničky jsem opravdu nečekala zázraky, ale to, kam jsem otevřela se pokojem rozhodně nazvat nedalo....spíš vězeňská cela. Smrad jak kdyby nikdy nebylo větraný, pavouci a pavučiny ve všech rozích, podlaha s flekama, vlasama, a rýží (že by Číňan?), tmavo....ještě k tomu unavená po cestě...skončilo to slzičkama a nutkáním zavolat Jiříkovi, ať mě okamžitě odtud zachrání, ovšem můj skvělý roaming mi to nedovolil, protože můžu do ČR jen smskovat a když zkouším volat, tak se mi zablokuje simka a odblokuje se až vložením do jiného telefonu (kdybyste někdo vědeli co s tím, tak dejte vědět).

Hanička už byla se svým pokojem srovnaná, její telefon jí dovolil zavolat Lubovi a Denisčin pokoj - tam nespokojenost nemožná. Jediný co jsem mohla dělat bylo vrhnout se na úklid, což jsem taky hned udělala, apsoň tu zatuchlinu jsem trošku přebila vůní jaru.

Večer jsme se šly projít po městě a to mi aspoň trochu zvedlo náladu, hlavně ta kašna s tlustýma babama, kdo tu byl ví o čem mluvím . Ale přesto se mi moc dobře neusínalo.

Stěhování

Byla jsem nucená svůj blog přestěhovat na tuto stránku, protože na původní jsem nepřišla na to, jak vkládat fotky. Holt děvčátko....
Takže sem nakopíruju původní příspěvky a pokračovat budu tady. Snad na to vkládání fotek tady přijdu, prý je to jak pro blbce :-)