Dny (mínus) první

Tak se to stalo....jsem tu. V daleké Kostnici, kde nám kdysi toho našeho Honzu upálili. Celá tato moje anabáze začala v březnu, kdy jsem horko těžko vypotila motivační dopis a vymyslela pár řádků do životopisu, absolvovala celkem nepříjemnej pohovor u Frau Šrámek no a na nástěnce našla svoje jméno pod nadpisem Universität Konstanz. Celkem potěšující okolností bylo, že před a za mým jménem byly uvedený i moje kamarádky Deniska s Haničkou a to mi moje smíšený pocity trošku převážilo na stranu těšení se.

Od konce března, kdy jsem se dozvědela, že jedu až do srpna jsem žila v jakýmsi vakuu s vědomím, že sice jedu, ale s pocitem, že je ještě tooolik času.... nervičky mi začaly pracovat na začátku září, kdy jsme i s holkama začaly řešit, co všechno s sebou a jak se vlastně na místo dopravíme. O posledních dnech doma a mých nervových pochodech s tím spojených bych raději pomlčela . Ale zase musím přiznat, že jsem to čekala ještě horší.

Ani nevím pořádne jak, ale najednou jsem seděla na předním sedadle kompletně zaskládanýho Denisčina auta a frčela směrem Konstanz. Po cestě jsme si omylem zajely do Regensburgu, bloudily kolem Norimberku, spaly na parkovišti před Aldi (já přes řadící páku - výborný), motaly se pro změnu u Stuttgartu no a pak konečně najely na správnou dálnici A8 a už byly skoro tam.

Na místě na nás na zastávce čekala už Hanička, kterou zrovna obluzoval černoch černej až fialovej, a hned jsme šly řešit ubytování u Hausmeistera. Panáček mi tykal, dal mi klíčky, řekl Haus U, Zimmer 450 a bylo to.

Po infu od Haničky jsem opravdu nečekala zázraky, ale to, kam jsem otevřela se pokojem rozhodně nazvat nedalo....spíš vězeňská cela. Smrad jak kdyby nikdy nebylo větraný, pavouci a pavučiny ve všech rozích, podlaha s flekama, vlasama, a rýží (že by Číňan?), tmavo....ještě k tomu unavená po cestě...skončilo to slzičkama a nutkáním zavolat Jiříkovi, ať mě okamžitě odtud zachrání, ovšem můj skvělý roaming mi to nedovolil, protože můžu do ČR jen smskovat a když zkouším volat, tak se mi zablokuje simka a odblokuje se až vložením do jiného telefonu (kdybyste někdo vědeli co s tím, tak dejte vědět).

Hanička už byla se svým pokojem srovnaná, její telefon jí dovolil zavolat Lubovi a Denisčin pokoj - tam nespokojenost nemožná. Jediný co jsem mohla dělat bylo vrhnout se na úklid, což jsem taky hned udělala, apsoň tu zatuchlinu jsem trošku přebila vůní jaru.

Večer jsme se šly projít po městě a to mi aspoň trochu zvedlo náladu, hlavně ta kašna s tlustýma babama, kdo tu byl ví o čem mluvím . Ale přesto se mi moc dobře neusínalo.